sobota 11. února 2017

TY TO STŘÍDÁŠ JAK PONOŽKY!

Nedávno jsem v metru zaslechla docela bouřlivý rozhovor dvou slečen, mohlo jim být tak kolem osmnácti, dvaceti let. Kromě toho, že přinutil k úšklebku skoro celý vagón, přivedl mě na docela zajímavou myšlenku.


Všechno začalo nevinně – bruneta a blondýna, sedící naproti sobě, zírající do svých iPhonů, patrně checkující Instagram. V klidu a míru medituju za zvuku metra a popotahování holčičky sedící vedle mne (očividně chřipková sezóna). Když v tom mě z meditace vytrhne hlas o vysoké frekvenci, úzce blížící se frekvenci ultrazvuku.

"No to si děláš prdel!"
Nemyslím si, že to, již zmíněná, blondýnka měla v úmyslu podat tak nahlas, ale patrně se přes hrajícího Eda Sheerana ve sluchátkách špatně slyší.

Bruneta ještě chvíli zůstává ve svém virtuálním světě a hlavu zvedá až po dalších dvou popotažení.
"Co je?"

"No koukej! Tady. Ještě před měsícem házela na Insta fotku s Honzou a teď má na profilovce nějakýho blonďáka."

"Ježiš, ajo. Co tam má za hashtagy?"

"Mylove, ilovehim, czechcouple."

Brunetka jen znechuceně protočí oči a se slovy "panebože, to je hrozný", se rozloučí s kamarádkou a z metra vystupuje.

Ale je to opravdu tak hrozný?

Já osobně moc nerozumím tomu, proč je brané časté střídání partnerů jako takové faux-paus nebo problém. A když se nad tím zamyslím obecně, tak celkově se změna názorů bere jako něco nepřípustnýho a špatnýho.

Protože upřímně, ať je zamilovat se sebejednodušší – být s někým ve spokojeném vztahu je totiž docela hardcore. 

Lidi se mění, rozvíjejí se, poznávají nové věci. Tvarují se. Přelévají se z místa na místo a formují se jako těsto na vánoční perníčky. Hlavně v mládí, kdy si člověk teprve určuje svoje cesty života, svoje priority. A občas se lidem tyhle cesty vzájemně rozeběhnou jako psi bez vodítek. 
A to je ale úplně normální.

Vzpomeňte si na vaše bývalé vztahy. Pokud jste ještě v žádném nebyli, připomeňte si svoji nejlepší kamarádku ve školce. A nebo klidně písemku z matiky, kterou jste zvorali. Ono to je vcelku jedno, všechno má totiž společnou jednu věc. Něco tam nefungovalo. Omylem jste napsali, že dvakrát tři je čtrnáct a nebo jste se zachovaly jako úplný krávy, když šel váš milý na oběd s kolegyní. A tak jste si uvědomili svoji chybu (pokud jste teda ze vzteku písemku neroztrhali a nevyhodili do koše, ehm) a znovu už se snažili ji neopakovat (nýbrž podělat to nějak jinak).

Samozřejmě, že pokud váš vztah vydrží všechny vaše chyby, kroky vedle a cholerický scény, je to určitě jen a jen dobře. Jenže ve vztahu bohužel (?) nejste sami. Musí se snažit obě strany a to se bohužel (!) ve většině případech neděje.

Vidím lidi trápící se ve dvouletým vztahu jen proto, že "už jsou spolu přece dlouho", ale taktéž začínající páry jen proto že "jsem s Honzou teprve dva měsíce". Když se nad tím zamyslíte, je to vlastně docela pitomý. Kdy je teda vhodná chvíle se s někým rozejít?

Nebojte se říkat co chcete a zároveň se nebojte jít dál, pokud zjistíte, že něco není vaším šálkem kávy.






3 komentáře:

  1. Jo, je to normální, ale druhá věc je to hned házet na všechny sociální sítě a psát k tomu všemožné hashtagy :) Jinak si vůbec nemyslím, že by to bylo něco hroznýho nebo pobuřujícího. Stejné je to se sexem.

    OdpovědětVymazat
  2. Já jsem tedy trochu jiná generace, 10 let vdaná a tak :-) Myslím, že je rozhodně lepší se ve vztahu netrápit jen proto, že "jsme spolu teprve", nebo "už jsme spolu tak dlouho...". Raději se rozejít. Ale roky jsem to spíš dělala tak, že jsem si hodně rozmýšlela, jestli s někým budu chodit nebo ne. Možná lidé "začnou chodit" a ještě se vlastně ani nepoznali blíž. Prostě se jen zamilovali. Možná to bylo dáno tím, že jsem se takovým hopem nezamilovávala :-) A možná tím, že mi nešlo o zamilovanost a sex, ale o vztah. Možná to má spousta lidí jinak, ať už dřív, nebo dnes. ROzhodně ale nelituju, že bych o něco přišla, že jsem nešla do chození a sexu s každým, kdo projevil zájem a byl zajímavý. A

    OdpovědětVymazat
  3. Partnery střídat klidně, proč ne, ale hashtagy, to je zlo světa :D Zvlášť na #czechcouple jsem alergická. Ale vidím to sama, moje kamarádka je s klukem "teprve" půl roku, ale už jsou sestěhovaní a totálně to nefunguje, jenže jsou spolu "jenom" půl roku a "už" u sebe bydlí, takže z toho nejde ven. Hrůza no, v těchhle chvílích jsem tak upřímně šťastná, že jsem sama!

    OdpovědětVymazat


Jmenuji se Lucie.
Píšu o příhodách ze života, vztazích mezi lidmi, cestování a společnosti.