Instagram

úterý 31. ledna 2017

ZUBAŘI

Spousta lidí se jich děsí. Z pravidelné prohlídky mívají noční můry ještě měsíc dopředu a při pohledu na třes rukou byste jim odhadovali minimálně Parkinsona. Tohle nějak nikdy nebyl můj problém, zuby mívám v pohodě a moje uši jsou od hlasitého rocku vytrénované tak, že mi v nich hluk vrtačky zní spíše jako romantický ploužák.
Jenže z následující návštěvy mívám skličující pocity stejně jako oni.
Proč?


Chci jen předem říct, že k zubaři chodím jednou za půl roku, tudíž ne každý den a proto si začínám myslet, že si někdo tam nahoře ze mě dělá srandu. Říká se, že svět je malý. Hádám, že nejmenší je tedy právě na lavičce v čekárně.

Během posledních tří let jsem totiž právě tam narazila na snad všechny z mých bývalých partnerů, přes bratrance z druhého kolene až po zhrzené lásky ze školky.

No a co teď, že jo.
Ticho jako v hrobě, rozklepané vystrašené děti s maminkami vás přivádí do depresí a vy sedíte naproti sobě (nedej bože vedle!) a nesměle po sobě pokukujete. No, vlastně tohle je ještě ta lepší možnost.
V té horší variantě vyhodnotíte situaci jako moc trapnou a rozhodnete se jednat. Tudíž zahájit konverzaci. Konverzaci vratkou jako chůze po pěti pivech zapitých jägermastery. 

Ač se mi moc nechce, upustím se od svého ega a uvedu jako příklad můj poslední rozhovor s bývalým spolužákem ze základky Kubou.

"Jé, co ty tady?" Už jenom po téhle větě mám chuť vyrazit dveře od ordinace a narvat si vrtačku hluboko do krku. 

"No, jdu na prohlídku." Co jinýho, že jo. Na blbou otázku blbá odpověď.

Přesto jsem odhodlaná to nevzdat a zkusit to znovu.
"A co Anička, jak se vám vede?" pronesu sebevědomě. Vzpomínám si, že to byla láska jako trám, nehnuli se od sebe na žádnou přestávku. Co na tom, že to bylo ve třetí třídě. Pravá láska přece vydrží navěky.

"Jeeej, ani mi nemluv," zašeptá a uhodí mě přísným pokerfacem. Kéž bych bývala nemluvila.

No co, horší už to nebude, říkám si. Matně pátrám ve vzpomínkách a snažím se přijít na něco, čím bych mohla rychle změnit téma. Ha, už vím! Ke svým 9. narozeninám dostal Kuba psa. Myslím... jo, myslím, že to byl Alan.
"A co Alan, jak se má, pořád řádí?"

Zmatený pohled. A kurva. Řekla jsem něco špatně?

"Ale však Alana měl přece Kuba."

No tak dost. 
3:0 
Končím.
A kterej ty teda jsi?!

Naštěstí v tu chvíli zaslechnu z ordinace svoje jméno a v mysli líbám ruce sestřičce za to, že mě vysvobodila.

...
Proč musím podstupovat taková traumata pokaždé, když jdu k zubaři?
Proč nemůžu mít normální strach z vrtačky, jako každý běžný člověk?
To mi řekněte.

1 komentář:

  1. :D Tak to je hezký, asi jedině zkusit změnit zubaře no. Jen aby se všichni nepřesunuli jako naschvál taky. :D

    Days of Daysy

    OdpovědětVymazat