čtvrtek 20. dubna 2017

JAK JSEM SE (SKORO) STALA HIPSTA MALÍŘEM


Jednou za čas mě popadne chuť něco tvořit. Většinou sáhnu po tužce a skicuju do té doby, než je koš plnej zmačkaných čtvrtek a já s umatlaným zápěstím od tuhy brečím v koutě. Tentokrát jsem se to ale rozhodla obelstít. Přece tolik lidí na Instagramu a Pinterestu maluje! Mají na sobě roztrhané džíny, obří bílou košili po tátovi od přítele a tvoří. Klečí na dřevěných parketách, před sebou obří plátno, milion štětců a paletu, která hraje všemi barvami. To bude přece tak super, ne?



Nakoupím plátna, vyhrabu z pod postele staré akvarelové barvy a hurá tvořit.
První problém nastává hned na začátku. Od klečení na zemi mě bolí záda a ten zelenej flek nevypadá, že ho ještě někdy dostanu z podlahy dolů. Přesunu se tedy ke stolu. Samozřejmě si pod plátno hodím dřevěnou desku, kterou – nejenže využiju jako paletu – ještě zabrání barvám, aby měly možnost zničit můj (už dávno ne) čistě bílý stůl. Poplácám samu sebe po zádech, jak jsem na to vyzrála.

Jenže. Plátno je moc velký a na stůl se mi vejde sotva polovina. Naštěstí si vzpomenu na stojánek, který jsem dostala ke čtrnáctým narozeninám. (Netřeba vyprávět, jak jsem si představovala samu sebe, že stojím v Paříži u Seiny, maluju krajinu a lidé chodí kolem, obdivují a házejí mi drobné do slamáku.) Položím ho na stůl a zasadím do něj plátno. Jupíí!

Začnu tedy kydat (velmi, VELMI výstižné slovo) barvy na "paletu" a vzápětí zjišťuji, že polovina jich je zaschlých a nebo prázdných. Pohoda jazz. Plně motivovaná ještě dojdu do kuchyně pro vodu a malování může začít.

Chci říct mohlo by začít, kdyby se stojan nekýval každou pitomou chvíli, co se ho dotknu štětcem. Začínám si myslet, že mi Bůh naschvál posílá špatná znamení, abych to radši vzdala. Ale pfff. To se zvládne. Podložím stojan slánkou (která netuším, jak se tu vzala) a hurá do práce.

Začnu pozadím. Vezmu největší štětec, namočím ho do černé barvy a maluju patlám a patlám... No, trochu jsem se přitom zasnila. Řeknu to takhle: Kdybyste sháněli perfektně černé plátno, neváhejte se ozvat. 

Ale to bude v pohodě! Ještě to neuschlo, můžu to přece utřít papírovou utěrkou!

HAHAHA.

Papír si s plátnem očividně nerozumí a zanechává po sobě malé černé žmolky. Když se jich všech zbavím (snad nemusím popisovat svůj postup pomocí pinzety), můžu začít konečně malovat něco záživnýho. Rozhodla jsem se pro portrét. Namíchám si dokonalou pleťovou barvu, namočím štětec do vody a maluju tvar obličeje. Něco je špatně, barva je zašedlá a spíš to vypadá, jako bych malovala mrtvolu. Zkusím to znovu - namočím do barvy, do vody, nechám okapat, udělám čáru. Pořád stejný. Pak mi to dojde. 

Ta voda je černá jako uhel.

Už trochu frustrovaná se zvedám a jdu do kuchyně pro vodu novou, beru radši dvě sklenice.

Pak konečně maluju. Docela to jde. Občas tedy do vody namočím štětec moc a barva se změní v kapku, která putuje obrazem dolů jako slza třináctileté a zamilované a nebo ho omylem namočím v čaji, který mám hned vedle sklenice a pak se z něj napiju. Ale jde to.

Jenže tak po půl hodině nastává kámen úrazu. Dojde mi bílá.
To půjde, říkám si. 
Nechci to tu moc rozmazávat. Stručně řečeno – ne, nešlo to. A ano, skončilo to brekem v rohu. A zjistila jsem, že plátno nejde jen tak zmuchlat a hodit do koše. Tak jsem se rozhodla pro odvetu. 
Ukradla jsem půjčila jsem si od vedle štětku (lol) na omítku a šla jsem do akce. Co se stalo v příštích 10 minutách si pamatuju jen tak mlživě, každopádně můj obraz skončil tak, jak začal. Černej jako uhel. 

Pyšná na svoji pomstu jsem se šla najíst. A jak je obecně známo, člověk bývá empatičtější, když se nají. A tak, když jsem se vrátila, mi to bylo tak trochu líto. Nebylo to přece TAK zlý. A každej obraz si zaslouží druhou šanci.

Ano, vážně mi bylo líto kusu plátna omatlanýho od barev. A ano, vážně jsem ty nánosy, které jsem v záchvatu vzteku nanesla, zase smyla. A ne, vážně to nevypadá hezky.

Pak jsem šla do sprchy a spát, protože mi to dalo vážně zabrat. Jenže, jak jsem si všimla hned ráno, akvarelky nejdou zas tak dobře dolů. Například z nehtů. Nebo z řas. Nebo z nártů na noze.
A jako by toho nebylo málo, tak ani z telefonu nebo závěsů. Takže můj telefon se musí smířit s tím, že bude mít už navždy červenou pihu a můj bílý stůl jsem pasovala na bledě modrý. 

Což furt nechápu. Modrou barvu jsem nepoužila.




Fotka: https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/564x/39/33/bd/3933bdad81af31d5b1bd7c5728959064.jpg





2 komentáře:

  1. Parádny článok. Miestami mi ťa bolo naozaj ľúto, ale potom si hovorím, že si pritom musela byť veľmi roztomilá. A neboj, ono to pôjde. Keď nie v maľovaní, už teraz viem, že v písaní určite. Takže pokračuj a maj pekný deň! ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. :D :D Takhle nějak to vypadá, když vařím :D Ale černá je dobrá, kdybys tam přidala pár zářivě barevných šmuh, tak by se to přece dalo považovat za abstraktní umění a klidně by to v nějaké pařížské galerii mohlo viset! :D

    OdpovědětVymazat


Jmenuji se Lucie.
Píšu o příhodách ze života, vztazích mezi lidmi, cestování a společnosti.